Historie diabetu a objev inzulinu

Diabetes je dnes závažným zdravotně-sociálním problémem všech vyspělých společností. Závažnost diabetu je umocněna především jeho komplikacemi jako jsou srdečně cévní onemocnění, nervové komplikace, ledvinné a další, které jsou příčinou vysoké nemocnosti a častější hospitalizace diabetiků.

    Diabetes mellitus, je onemocnění o kterém jsou písemné doklady staré již 3 500 let.

   Za první zmínku bývá označován Ebersův papyrus z období 1550 let př. n. l. O cukrovce se zde hovoří jako o „podivné nemoci, při níž se maso a kosti ztrácejí do moči. Léčba je svízelná a nikdy nevede k vyléčení“.

   Indický vědec Sustura podává poměrně podrobný popis cukrovky nazývá jí medovou močí. Uvádí již dva typy choroby jeden typ při kterém se hubne zatímco pro druhý je typická otylost.

   Až řecký lékař Aretaios z Kappadokie dal cukrovce jméno.

   Léčba starověkých lékařů spočívala především v hladovce, ale byla také zdůrazňovaná pohybová aktivita a upozorňováno na obezitu. 

  Jak starověkou, tak středověkou medicínu můžeme v léčbě cukrovky považovat za pravěk. Teprve v V 19. století Claude Bernard vyvrátil mnoho do té doby zažitých a planých pouček. Jeho největším objevem bylo, že játra produkují glukózu nezávisle na jejím přívodu potravou. Dalšími pokusy dokázal, že cukr nevzniká v krvi, ale v játrech a to ze speciální látky kterou nazval glykogen.

   Postupně se objevovaly úvahy o spojitosti diabetu a pankreatu, ale ani když v roce 1869 PaulLangerhans objevil ve slinivce břišní shluky specializovaných buněk, nazvaných podle něj Langerhansovy ostrůvky nebyla jasná jejich úloha. Později Edward Sharpey-Shafer přišel na to, že látka, která je nezbytná pro metabolismus sacharidů vzniká právě v Langerhansových ostrůvcích, nazval ji proto insulin (podle latinského slova insula-ostrov). Konečně se tedy zjistila příčina cukrovky spočívající v poškození endokrinní části pankreatu.

   Trvalo to až do roku 1921 než se poprvé podařilo izolovat inzulin - účinnou látku produkovanou Langerhanovými ostrůvky. Podařilo se to Fredericku Bantingovi a jeho asistentu Charlesi Bestovizhotovili ze speciálně připravených psů extrakt, který injikovali jinému psu, jemuž byl před tím pankreas odejmut a který byl v důsledku těžkého diabetu na pokraji smrti. Po injekci extraktu se pes brzy postavil na vlastní nohy. Nakonec se rozhodli vyzkoušet inzulin i u čtrnáctiletého chlapce, kterému po injekci klesla glykémie a mohl se za několik dnů vrátit domů z nemocnice, i když samozřejmě trvale závislí na injekcích inzulinu. V roce 1923 byli tito vědci odměněni Nobelovou cenou.

   Tento inzulin bylo  nutné aplikovat každé 3 hodiny, aby se udržela jeho stálá hladina v krvi. V roce 1926 Američan John Jacob Abel obohacuje inzulin zinkem a získává krystalický inzulin, krystalky se v podkoží rozpouštějí pomaleji a k léčbě stačí 2-3 injekce denně. O 10 let později přidává dánský vědec H.C Hagedorn  a B.N. Jesen k inzulinu již obohacenému zinkem ještě protamin získávají tak inzulin s ještě delší dobou účinku. Pacienti tak mohou aplikovat inzulin jen ráno a večer.

    Stále se, ale používali zvířecí inzuliny, při jejich aplikaci však často docházelo k tvorbě protilátek, které snižují účinek inzulinu a mohly vznikat alergické život ohrožující reakce. Snahou bylo vyrobit co nejčistší inzulin, tzv. monokomponentní inzulin nebo Pur-inzulin, při jeho výrobě, ale docházelo ke značným ztrátám.

   Snaha omezit tvorbu protilátek a přitom zajistit dostatečné množství inzulinu vedla k tvorběhumánního inzulinu (lidského inzulinu). Ten se nevyrábí z lidských pankreatů, ale biosynteticky. Do kolonie nepatogenních bakterií Escherichia coli je pomocí genetického inženýrství zabudován potřebný úsek DNA, potřebná genetická informace pro lidský inzulin, a tyto bakterie ho pak produkují.

   Objev inzulinu se ukázal jako jeden z největších v historii medicíny a zasloužil se o záchranu mnoha lidských životů.

   I když zbývá v souvislosti s cukrovkou ještě řada dalších nevyřešených otázek, mohou dnešní diabetici, žít plnohodnotnější  a kvalitnější život, než si jejich předci kdy mohli jen představit. 


Čerpáno z:

https://www65.statcan.gc.ca/acyb05/acyb05-04/acyb05-04_0004-eng.htm

Rybra, J. Diabetologie pro sestry. 1. vydání. Praha: Grada Publishing a.s., 2006. s. 16-21